Miroslav Malina – OKO
Publikováno: 1.8. 2017
Začátek umělecké pouti Miroslava Maliny však nebyl tak docela přímočarý. Než nastoupil dráhu výtvarníka, kráčel chvíli po jiné profesní stezce. „Rodiče byli dělníci a i já byl tak nasměrovaný. Vyučil jsem se v technickém oboru,“ vzpomíná Malina. Přátelé ho ale pomohli nasměrovat ke kariéře výtvarníka, které se drží dodnes. „Říkali mi, že maluji a kreslím, že přeci nechci být celý život nástrojářem. Chytil jsem se toho, šel na umělecko-průmyslovou školu, poté navázal na akademii a svou cestu od základu změnil. Jsem rád, že jsem se takto rozhodl,“ soudí dnes umělec. Precizní obor, kde záleží na setinách milimetru, budoucího malíře spoutával. „Zjistil jsem, že nedokážu být tak akurátní a šíleně mě to nudilo. Práce je to tak titěrná, že se při ní nemůžete ani zatoulat v myšlenkách někam jinam,“ přiznává Malina. Touha po svobodě a volnosti jej provází i ve výtvarné tvorbě. Koketoval sice se spojením expresivního pojetí malby s čistou linkou, ale nejedná se o základ jeho díla. „V mé generaci, která vstoupila na uměleckou scénu v polovině osmdesátých let, jsme takové děti postmoderny. Nikdy jsme nebyli zvlášť ukotvení,“ tvrdí umělec. Možná i proto se Malina nebojí při práci volně překračovat hranice stylů, kombinovat kresbu s malbou a vnášet dotek umění do prostředí, kde by jej čekal málokdo. „Výtvarno nacházíte téměř všude,“ přibližuje akademický malíř. Fascinují jej například tiskoviny a staré dokumenty. „Skupoval jsem na různých burzách schwabachem psané certifikační listiny, ze kterých vyčtete spoustu příběhů. Třeba o výměně kozy za deset králíků. V takových případech nemůžu odolat touze onen dokument iluminovat, vstoupit do něj uměleckou strukturou a vytvořit dejme tomu ono zvíře,“ usmívá se Malina. Některá jeho díla tak připomínají výjevy jako vystřižené z deníků renesančních mistrů typu Leonarda da Vinci nebo fantaskních cestopisů. Patinou přešlými dokumenty popsanými ozdobným písmem se proplétají nákresy fantaskních tvorů, případně z nich vystupují mapy neexistujících světadílů. I přes neukotvenost postmodernistů našel Miroslav Malina na svém třicetiletém tažení českou i světovou uměleckou scénou vytrvalé společníky. Jedním z nich je i zcela osobitý styl kresby. „Svého času mě hodně oslovovalo sochařství. Chtěl jsem spojit ono plastické pojetí s kresbou a malbou. Přišel jsem tedy s technikou, kterou kritici označili jako tekutou kresbu,“ vypráví akademický malíř s tím, že se tohoto stylu drží s různými obměnami dodnes. Dvacet let zůstal věrný i zamilované barvě – okru červenému. „Je to pro mě barva živočišného tepla, domova, návratu, lásky a štěstí,“ vysvětluje Malina. Jeho cesta přitom nikdy nebyla poutí umělce samotáře. Pětadvacet let vzdělává v malbě nové nadějné výtvarníky na střední škole. „Spolupráce s mladými lidmi mě naplňuje a doufám, že podobně to cítí i mí studenti. Snad se ze mě za tu dobu nestal nevrlý starý kantor, jaké jsem znával ze svých školních let,“ pokyvuje malíř. Svým studentům prý vždycky zdůrazňuje, že i oni jsou ve třídě proto, aby se on od nich něco naučil. Kromě výuky pomáhá například také organizovat výstavy v Galerii Orlovna v Kroměříži, o jejíž záchranu se zasloužil spolu s lidmi ze stejnojmenného občanského sdružení. Ani výletů do hájemství jiných uměleckých forem se Miroslav Malina nebojí. Oslovila jej i prkna, co znamenají svět. Několik let připravuje scénu pro inscenace divadla v Uherském Hradišti. „Když malujete, jste velmi kategorický, všechno musí být po vašem. Ale když děláte scénu, pohybuje se na ní spousta lidí – autor, dramaturg, herci – a všichni vám do toho krásně kecají,“ přibližuje malíř. Právě díky divadlu se naučil dělat kompromisy a zjistil, že umění vzniká i ze vzájemného dialogu. „Nepřipadám si ve tvorbě uzavřený. Mnoho mých kolegů říká, že se potřebují zamknout v ateliéru, kde pomalu nesmí ani hrát hudba. Já takto nepracuji. Mám puštěnou televizi, poslouchám zprávy nebo se dívám na fotbal a u toho maluji. Nedokážu si představit, že by mě znenadání někdo odřízl a já zůstal naráz v absolutním klidu,“ popsal svůj tvůrčí proces Malina. Všechny vjemy a podklady se mu postupně v podvědomí skládají a právě z nich nakonec vystoupí finální podoba uměleckého díla. A jak hodnotí svou cestu životem a uměním sám autor? Těch třicet let mu prý pomohlo, aby našel sám sebe. Když se teď ohlédne, připadá mu, že každé jeho dílo je součástí většího celku. „Mám pocit, že maluji celý život jeden a týž obraz. Nemyslím tím jeden obraz, který by se mi nejvíce povedl. Kdyby ale někdo všechny mé výtvory nafotil a složil je za sebou, vznikla by z toho úžasná a úplně šílená slátanina, a to by bylo přesně ono. Možná by to stálo za pokus,“ uzavřel s úsměvem.